neděle 30.5.2010 - na kole k jeskyni Blue Lagoon

Včera jsme šli brzy spát tak dnes, abysme něco stihli, dali jsme si budík už na 6:40. Šárka by ráda zašla na trh pro snídani, ale mě se vůbec nechtělo, navíc tu není, kde bysme jí snědli. Zašli jsme tedy do naší restaurace na čaj a obložené bagety. A byly výborné, zvláště Šárčina vajíčková. Za 10.000kip ani nebyly tak drahé. Zato půjčovny kol tu trochu podražily. 10.000kip jsme nemohli za živýho boha usmlouvat na míň, tak jsme si k tomu alespoň vyžebrali dvě zlevněné vody. Vůbec se tu nějak nedá nic usmlouvat, ani vody ani bagety na trhu, kde stojí stejně jako v restauraci v centru. Všichni si zarytě stojí za svými cenami a asi je ani nepotrestáte, že si od nich nic nekoupíte. Zajeli jsme se podívat k Organic Farm, kde by prý měl být začátek tubingu, kterým je Vang Vieng vyhlášené: na nafouknutých pneumatikách se tu jezdí asi 5km úsek řeky posetý restauracemi jako na Vltavě s největší koncentrací na začátku, kde by měly být i houpačky, skluzavky, lanovky a podobné věci na blbnutí. Cesta u organic Farm vedla přímo k vodě, ale žádná hospoda, žádná houpačka. Kde nic, tu nic. Ptali jsme se na farmě, ale těžko se nám vysvětlovalo, co vlastně hledáme. Už jsme z těch našich dnešních neúspěchů trochu rozladění. Nakonec jsme se dorozumněli, odbočku k tubingu jsme prý přejeli jen o 100m. Koupili jsme si tu alespoň předražený ale organický kozí sýr a vyrazili se podívat na tu jejich největší atrakci. Bylo tam ale prázdno, jen muzika z desítky hospod okolo vody se přeřvávala jako na pouti. Asi jsme tu moc brzy (11h), tak jsme si řekli, že se tu stavíme někdy jindy. Všimli jsme si, že v jedné hospodě dávají panáka zdarma. Poptali jsme se, jestli jako fakt, a dostali jsme Laolao s naloženou tarantulí. Možná to tu nebude tak špatný :-) Teď tu ale bylo mrtvo, tak jsme vyrazili na obhlídku jeskyň. Vrátili jsme se do Vang Vieng, zaplatili za přejezd přes most (Forigner pay!) a po kamenité cestě drkotali směrem k Blue Lagoon. Tak krásně poeticky se jmenuje jedna z nejznámějších jeskyní v okolí, kde jsme opět zaplatili vstup a přišli k hnědé říčce s piknikovacími přístřešky. Dali jsme koupačku a svačinku (bagetu s drahým organickým kozím sýrem a levnými cherry rajčátky) a vyrazili na obhlídku jeskyně. Na ceduli u vstupu psali, že je přístup do jeskyně zdarma, tak nevím, za co jsme to vlastně platili. Jeskyně ale byla úžasná: žádné chodníčky, za to spoustu krápníků, na které se dalo sáhnout (na jedny velké a staré jsme si dokonce zahrál ovčáci čtveráci). Hned po vstupu jste se ocitli v ohromném podzemním prostoru na dně kterého byla socha ležícího budhy. Dalo se jít ale mnohem dál. Měli jsme čelovky, protože světlo ze skalních průrev se posupně ztrácelo v dáli. Na konci bylo mělké hnědé jezýrko (podvod - žádná Blue Lagoon). Cestou zpět jsme dokonce málem zabloudili. Bylo to ale úžasný, ten ohromný prostor a nikde nikdo, jen slabé paprsky světla, ve kterých se rýsovaly krásné krápníky. V říčce před jeskyní jsme si ještě chvilku zablbli na houpačce pověšené na stromu a pak museli pelášit zpět, aby jsme do šesti vrátili kola, protože jinak si prý tady hrajou na velký pokuty. Potkali jsme tu naše známé Číňany, kteří nás přemlouvali, ať ještě chvilku zůstaneme. Zítra si musíme domluvit pozdější vrácení, v šest hodin je opravdu trošku brzy. Cesta zpět mezi krásnými kopečky zbarvenými do žluta podvečerním světlem byla bohužel trochu ve spěchu. K večeři jsme dali rybu - výbornou, pěkně mastnou, takže asi ne moc dietní a pak zašli do reggae baru na Laolao s colou, které tu mixují do půllitrových kyblíků. Od stolu od vedle nám nabídli rozhuleného jointa, ale asi bych se po něm dnes po, takže jsem s díky odmítl. Teď si vzpomínám, že měly být ve Vang Vieng k dostání i houbičky - nikde jsme je ale nepotkali a ani nevím, jestli bysme měli odvahu je tu zkusit.

PS: Když nám o Vang Vieng básnil kanaďan u jezera v Ban Lung, hrozně jsem se sem těšil. Říčku, po které se mělo jezdit na pneumatice, jsem si představil hezky v soutězce s krásně modrou vodou, počáteční atrakce v zeléném zařízlém údolí, ale přivítalo nás jen zabahněné staveniště, hnědá řeka a namačkané hospody vedle široké líně tekoucí řeky. Po našem dlouhém cestování si připadám, že se vždycky na něco těším a pak bývám akorát zklamaný a naopak vzpomínám na to, jak to bylo před tím někde jinde krásný. Těším se na něco dalšího, ale bojím se, abych zase nebyl zklamaný. Bude to asi cestovatelská únava, která se u nás nejvíc projevuje v nejprofláklejchších místech plných mladých cestovatelů - frajírků a krasavic, jako je Vang Vieng. Tohle už nějak nemáme zapotřebí. Jinak okolí je tu překrásné. Teď se těšíme na zapomenuté kopečky severního Laosu, kam postupně směřujeme.