Byli jsme rozespalí, nevěděli co si počít a tak dlouho jsme váhali, až nám tuktuk se spoustou dalších místních ujel. Přemýšleli jsme, co tu vlastně budeme dělat. Nakonec se objevil tuktukář s cenou 10 tisíc. I s tím jsme váhali. Pořád nás popoháněl, a když jsme se konečně rozhoupali, tak jsme zjistili, že už má tuktuk skoro plný a ostatní už nějakou chvilku čekají, až nastoupíme i my. Nechali jsme se odvézt na autobus do Vang Vieng, abysme zjistili, že ten, co odjíždí v sedm, nám odjel před nosem. Naštěstí na nás někdo zavolal, že ještě stojí na kraji autobusáku, kde jsme ho doběhli. Hned na začátek jsme se pohádali o cenu, která měla podle řidiče být 30.000kip za oba, ale výběrčí najednou chtěl třicet tisíc za každého, prý se asi řidič spletl. V průvodci byla cena 1,5USD, což by odpovídalo naší ceně. Služby pro místní (jako tenhle bus s větráky místo klimatizace) za tři roky snad tak nepodraží jako běžně služby pro turisty. Odmítali jsme zaplatit a koukali, kolik platí ostatní, ale v těch jejich penězích kde tisícovky, dvoutisícovky a desetitisícovky vypadají skoro stejně jsme nic nevykoukali. Hádali jsme se tak dlouho, až nám přišel jeden Francouz vysvětlit, že to opravdu stojí 30 tisíc za jednoho. Má tu kamaráda z Vientiane, kterému můžeme věřit. 
Hrozný, jak si s nima pořád nerozumíme, pořád se o něco hádáme. Navíc jim podvědomě nevěříme, protože většina z nich se nás snaží více či méně natáhnout. Francouze jsme využili ještě jednou, když autobus zničeho nic zastavil uprostřed cesty, všichni začali vystupovat a vynášet všechny svoje věci. Prý nějaká prucha na brzdách, se kterou by to bylo v kopcích okolo Vang Vieng nebezpečné. Čekali jsme tedy na náhradu u jednoho baráku ve vsi, kam nás nechali alespoň odskočit na záchod. Uvnitř to vypadalo, jako v penzionu Mario, když jsme do něj poprvé vkročili, ne-li ještě hůř. Mezitím ostatní cestující odjížděli pickupy, kteří tu zastavovali na pomoc. Do třetího jsme se vešli i my - tedy jen Šárka, já jsem zůstal stát vzádu na plošince. Rukama jsme se musel pevně držet zahrádky, ale zase jsem měl z venku rozhled na cestu a krásné okolí. Pickup nám přibrzdil u přistávací dráhy, kterou jsme přešli napříč a byli jsme v centru Vang Vieng. Vybrali jsme si guesthouse s malým pokojem ale s výhledem na krásné vápencové homole, které se za řekou vypínají do výšky. Krása! K obědu Šárka zkusila neznámé Pad Tai. Z číšníka jsme zaboha nedostali, co že to je za jídlo. Jediné, co nám odkýval, že je k tomu dobrá rýže. Dali jsme tedy Pad Tai s rýží, aby jsme pak zjisitili, že to jsou vlastně nudle a žádná příloha k tomu samozřejmě není potřeba. 
K čemu je tu takovýhle číšník! Odpoledne jsme se pěšky zašli podívat do jeskyně Tham Chang, kde zaplatíte už za přístupovou cestu a pak po vás ještě chtějí nehorázných 15.000kip za vstup do jeskyně. Uspokojili jsme se tedy s koupáním v říčce vytékající z úpatí skály. Byla krásně čistá ale pěkně studená (taková normální, pro nás ale dost nezvyk). Dalo se vplavat asi 10m do jeskyně, kde vodu krásně prosvětlovala další průrva ve skále. Šárka musela do vody v šatech, protože bikiny se tu prý nenosí. Bylo tu příliš mnoho místních a příliš málo turistů, a my nechtěli pohoršovat. Zakecali jsme se tu s nějakými Finy a jedním čínským párem, tak jsem si trochu obnovil svojí mnohojazyčnou větu. Byl jsem potěšen, že mně i Číňani rozumněli a věřte, že říct něco čínsky tak, aby vám rozumněli není vůbec sranda. Cestou domů jsem dostal ohromnou chuť na hamburger a musel jsem si ho v jedné restauraci po cestě prostě dát. Byl výborný. Dostal jsem i hrst hranolek s kečupem jaku v mekáči. Pak jsme si na ulici dali palačinku s banánem a čokoládou, a pak už jsem pospíchal domů na záchod a bylo to tak tak. No hlavně, že střívko vydrželo celou cestu z Pakse. Dám si Smectu a budu se zítra v jídle trochu krotit.PS: i v Laosu (před tím v Brazílii) jsme v turistikých kancelářích zahlédli české horolezecké úvazky Rock Empire - jak se dostaly až sem? To jsou panečku obchodníci :-)
PS: palačinky tu dělají z těsta, které spíš připomíná těsto na langoše. Nejdřív ho rozválí a pak natahují až do potřebné velikosti než ho hodí na lehce pomaštěný železný plát vytápěný buď plynem nebo jen tak dřevěným uhlím.
PS: přístupová cesta k jeskyni stála přijatelné 2.000kip za osobu. Ubytování v Nazim Guesthouse ukecané na 50.000kip za pokoj.
Žádné komentáře:
Okomentovat